sobota 11. ledna 2014

Metr od hlavní třídy

Mělo to být běžné proběhnutí, klasické kolečko v Kunraťáku. Krátce po vyběhnutí začala sem tam padat nějaká ta kapka. Ihned po té, co jsem seběhl z asfaltky, tak jsem zjistil, že je všude bláto. Doslova kaluže bláta. No co, trošku to klouzalo, ale běžet se dalo. Během chvíle jsem byl v Kunraťáku, překvapivě docela svižným tempem. Až podsuď to je klasika.

Vzrůšo začalo hned poté, co jsem vběhl do lesa. Dostal jsem ten koní nápad, co už mnohokrát. Vzít to místo po stezkách kolmo do kopce. Nevím proč, ale tentokrát jsem jej uskutečnil. Možná za to může to učení, člověk je po něm jak zfetovanej. Ten kopec byl zatraceně dlouhej a klouzalo to, chvílema jsem udělal dva kroky nahoru a byl jsem o půl metru níž, ale nakonec jsem se vyškrábal až na vrchol. Tep přes 170. Ještě pár dlouhých vteřin jsem to rozdýchával a běžel pomaličku po hřebeni. 

Po té již výhled stíhal výhled a já se kochal pohledem na Thomayerovu nemocnici, jak jsem jí ještě nikdy neviděl. Občas jsem zapadl do hustého křoví a hledal cestu ven. Občas jsem byl jen pár metrů od rušné stezky. Sem tam jsem křižoval některou z mnoha stezek, které v Kunraťáku jsou a někdy jsem běžel několik dlouhých minut aniž bych nějakou potkal. Zajímavé bylo z jednotlivých míst, kde byl výhled, se koukat na kopce, jak se klikatí a vidět místa na kterých jsem byl jen několik minut před tím a přesto mně připadala tak vzdálená. Během jednoho takového běhokochání 20 metrů přede mnou proběhla srna. Jó panečku, to je ladnost pohybu. Každý skok je dokonalý. Je fantastické pozorovat tyto zvířata, jak jsou schopna se ve křovinách a nepřehledném terénu pohybovat. 

Podobně zábavné bylo pozorovat děti, které šly po jedné se stezek, když jsem se vyřítil z křoví, přeběhl stezku a zapadl do jiného křoví. Ty nevěřícné obličeje stály za to. Možná ještě lepší byly obličeje rodičů, kteří najednou přestali děti okřikovat a koukali co se to děje. 

Právě když jsem se blížil k jedné z nejhlučnějších stezek v Kunraťáku spojující boudu u Karla IV s Chodovem, tak jsem uviděl proběhnou srnu. Zastavil jsem se a mezitím proběhla druhá. Za chvíli přiběhly další dvě, zastavily se a koukaly na mě asi stejně udiveně, jako já na ně. Klasika ne, stojíte takhle v dešti v lese a koukáte na sebe. Bylo to několik dlouhých minut co jsem je pozoroval a viděl jsem mezitím několikrát proběhnou kolem jiné srny. Přitom ani ne 100 metrů od tohoto místa bylo neustále slyšet a i vidět lidi na hlavní stezce. Přesto těch několik minut, kdy jsem jen stál, pozoroval srny a cítil jak mě stéká pot po tvářích, bylo fantastických. Takhle si přesně představují být teď a tady. Cítíte úplně všechno. Slyšíte každé vrznutí stromu. Pozoruje ten malý kousek divoké přírody uprostřed džungle velkoměsta. Stojíte. Nevnímáte lidi. Okamžik bytí. Nevíte jestli je to pot nebo slzy, co vám teče po tvářích. Jen ten okamžik.

A pak... jen slyšíte někoho, jak okřikuje dítě a srny jsou pryč.

Proběhnul jsem místem, kde ještě před chvílí stály, no spíš proskákal. Ono tím křovím a ostružiním v podstatě nešlo běžet. O to víc jsem je poté obdivoval, jak jsou schopné se téměř nepozorovaně a neslyšně v tomto terénu pohybovat. Rodiče okřikující dítě asi čekali, že se právě jedna ze srn vyřítí z keřů, proto stáli tak nehnutě. Z keře jsem se vyřítil já, vzal to přes "hlavní třídu" a pelášil do dalšího kopce. 

Poté už následoval jen seběh, přeskočení potoka, výběh do kopce a dobrodružství končí, jsem zpět na sídlišti a musím konstatovat, že neprší, ale leje.

Byl to zážitek a přitom už jsem tím lesem běžel Xkrát. Většinou ovšem po hlavní třídě...

1 komentář:

  1. Moc pěkný text. Díky... Taky jsem při běhání viděl pár zvířátek, která bych ve městě nečekal. Ale tohle muselo být super...

    OdpovědětVymazat