neděle 7. dubna 2013

Hervis 1/2 maraton Praha

Pražský půlmaraton byl mým prvním půlmaratonem a musím říct, že jsem si jej náležitě užil. V sobotu jsem se postavil po boku několika tisíc běžeckých nadšenců na štaci dlouho 21,0975 za velmi chladného, ale naštěstí bezvětrného a bez deštivého počasí.

Můj cíl bylo dát to pod 1:40:00 a sen dá to za 1:35:00. Nic jsem před startem nepodcenil a šel jsem se rozklusat a potkal přitom skupinu hlavních favoritů, kteří vypadali celkem zmrzle, přesto již při rozcvičce drželi vražedné tempo. Poté již stačilo jen počkat na startovní výstřel a vyrazit. 

První kilometry trasy od Rudolfína směrem k železničnímu mostu byly velmi rychlé a brzy jsem se chytil skupinky s vodičem na čas 1:30:00. Běželo se mně až neskutečně lehce a chvílemi jsem měl oči plné slz. Tak nějak si představuji užívat si štěstí. V této části trati se člověk mohl kochat i pohledem na krásné historické budovy v okolí Vltavy. Na třetím kilometru se proti mně prohnala skupina favoritů, kteří již měli za sebou cca 4,5 kilometru. Následovalo dvojí podběhnutí pod nuselákem, první občerstvovačka a přeběhnutí Vltavy. 

Další kilometry jsem běžel v příjemném tempu stále se skupinkou mířící k času 1:30:00. Velký zážitek byl úsek od Národního divadla zpět k Rudolfínu, kde velké množství diváků podporovalo běžce a hnalo je kupředu. Především prostor startu/cíle a Mánesův most byl nezapomenutelným zážitkem. 

Krize se přece jen dostavila. Krátce za značkou dvanáctého kilometru jsem cítil, že levá noha je až prapodivně lehká a při seběhu podběhu pod Štéfanikovým mostem se mě zatočila hlava. Musel jsem zpomalit a několik desítek metrů běžet pomaleji. Nevím zda to bylo tím seběhem nebo to nehrálo žádnou roli, ale naštěstí po několika metrech poklidnějšího běhu jsem mohl znovu běžel v klidu dál a užívat si běh. Bohužel mě v této chvíli unikla skupinka, se kterou jsem celou dobu běžel. 

Následoval svižný úsek okolo holešovické tržnice, občerstvovačka na 15 km, kde jsem doplnil tekutiny a ionty a přeběh přes Libeňský most. Věděl jsem, že se bezpečně držím svého cíle, tedy běžet pod 1:40:00 a to mě dělalo ohromnou radost. Co již mně takovou radost nedělalo byla trať, která sice byla po asfaltu, který je příjemnější, než dlažební kostky, ale oproti prvním dvou třetinám se rozhodně nebylo čím kochat. Nové kancelářské budovy působili neskutečně chladně a celkově byla celá oblast taková mrtvá, bez života, bez lidí, jedinou známkou života byla jedoucí auta v protisměru. A to nemluvím o Těšnovském tunelu, zaručeně nejošklivějším úseku trati. 

Těšnovský tunel byl naštěstí zlomem a následovalo Dvořákovo nábřeží, Čechův most a Kosárkovo nábřeží plné fandících diváků. Poslední kilometry už jsem cítil jak mě docházejí síly, viz tabulka níže. Přesto jsem věděl, že nejen pokořím hranici 1:40:00, ale že zvládnu i pro mě před závodem těžko představitelnou hranici 1:35:00. 

Poslední desítky metrů, Mánesův most, přes který člověka přenesli fandící diváci a cílová rovinka. Slzy štěstí v očích a výsledný čas 1:32:39 (real time). Takhle to vypadá, když se splní sen. 


Žádné komentáře:

Okomentovat